Tím někým se po volbách v roce 2010 zdál být Petr Nečas. Místo obhroublého Topolánka, který se neštítil používat nepříliš diplomatický slovník, kamarádíčkoval se s Dalíkem a dalšími kontroverzními postavičkami a vedl neustálý boj na život a na smrt s Paroubkem, zaujal Petr Nečas, člověk do té doby nepošpiněný kauzami, někdo, kdo má v pořádku i rodinný život, někdo kdo působil aspoň trochu seriozně. Stačilo pár let, a maska politika a iluze lidí opadly.
Jenže problém nespočívá jen v tom, že expředseda ODS se neukázal být tím spasitelem kterého strana potřebovala už před několika lety a ne až teď. Problém je v tom, že ani nikdo na špici stranické pyramidy na tom není lépe. Němcová, Benda, Sobotka či Blažek. To všechno jsou politikové, kteří už ve svých dobře placených křeslech sedí X let. Nemůžou tedy stranu zachránit, ba naopak, za její stav jsou spoluzodpovědní. Často navíc modráskům škodí.
Krásným příkladem může být Miroslava Němcová. Sice za sebou nemá žádný vážný průšvih, ovšem stejně tak ani jakýkoli viditelný kus práce. A co se týká jejího chování, škoda mluvit. Výrazivo, ale především reakce na to, když něco není po jejím a zdánlivě ''nedoceňuje'' to, že jedná s třetím nejvyšším ve státě svědčí něco o osobnosti a na popularitě a důvěryhodnosti sotva přidává. Martin Kuba se zase v dost nevhodnou dobu schází s jedním z tzv. kmotrů, za něhož je navíc sám považovaný. Na Marka Bendu se stačí jen podívat a hned člověk ví, že tohle individuum v budoucnu v televizi vídat nechce. A že by mělo rozhodovat o jeho budoucnosti? To už vůbec ne.
Světlou výjimku mohl a možná i stále může představovat Jiří Pospíšil. Je stále v živé paměti, jak byl nejoblíbenější ministr Nečasovy vlády katapultován ze svého úřadu. Navíc se, narozdíl od svých kolegů, zachoval rozumě když se ukázalo, že posvátná stojednička ve sněmovně prostě není a uznal nové volby jako řešení. Ovšem ani pan Pospíšil zatím netáhne tak, jak by asi strana chtěla.
Vrcholem všeho mohl být návrat Václava Klause do strany, kterou před lety založil. Kromě jeho odmítnutí takového kroku se však ani strana samotná nedokázala dohodnout, zda by ho přijmula s otevřenou náručí. Navíc očekávat vydatnou pomoc od někoho, kdo už svého času spoluzlikvidoval pověst své strany i České repubiky v zahraničí, na konci svého prezidentského úřadování ztratil podstatnou část důvěry veřejnosti a nejen věkově je už zkrátka za zenitem, to také o něčem svědčí.
A tak se ODS nadále vytrácí. Jde dál tunelem, v němž však v dálce nebliká ani náznak světla. Tunelem, kterému se během dalšího volebního klání může zřítit strop.
autor: Michal Sobecký
