Přezdívají mu Indián a dodnes ho narkomani oslovují na ulici, v tramvaji nebo metru a ptají se, co jim prodá. Ladislav Irza (51) totiž byl ještě nedávno jedním z nejznámějších pražských drogových dealerů. Teď toho lituje. Drogy, které sám také bral, ho pomalu zabíjejí.
Příroda mu nadělila indiánský snědý obličej s ostře řezanými rysy a husté černé vlasy. „Máma byla olašská Romka a měla mě s nějakým bílým. Možná proto tak vypadám,“ říká Irza.
Už špatně mluví, při řeči se kývá sem a tam, ruce mu neustále jezdí v nervózních gestech. Ale mluví, zpovídá se ze svého života i z toho, kolika lidem ten jejich zničil. Drogy se na Irzovi pořádně podepsaly. Je po mozkové mrtvici, špatně chodí kvůli ucpaným cévám na nohách, na zavodněných plicích má nádor, o kterém doktoři říkají, že se nedá operovat.
Partnerka
Při životě ho drží vůle a Hanka Kirhofová (50), jeho dávná partnerka, matka jeho dcery a bývalá narkomanka. V Bohnicích 23. září ukončila tříměsíční léčbu, nebere a nechce brát a s Irzou žije tak říkajíc napřeskáčku.
„Poznali jsme se v roce 1988 ve vinárně Narcis, vyspali jsme se spolu, a když jsem po dvou týdnech poznala, že jsem těhotná, zavřeli mi ho,“ říká Hana. Setkali se znovu až po pěti letech na hlavním nádraží v Praze, on tam prodával pervitin, ona sháněla dávku. Od té doby to s přestávkami táhnou spolu.
Rajony
Indiána znal v drogové Praze (i na kriminálce) kdekdo. Pervitin vařil s bývalým doktorem, patologem Pavlem Rouskem, který kvůli své závislosti o práci přišel. „Prodávali jsme sto miligramů péčka za dvě stovky a někdy jsme se nezastavili,“ vzpomíná Irza. „Byl to kolotoč mezi Václavákem, hlavním nádražím – to byly naše rajony – a bytem, kde jsme vařili.“ Aby neztrácel čas, spal za tisícikorunu na nádražním WC a klientům byl vždy k dispozici. „Tisícovka nebyly peníze, dělali jsme v pohodě i čtyřicet táců za den,“ říká. Odhaduje, že drogami za život zásobil tisíce lidí. „Byly toho kila, co jsme navařili,“ má spočteno. „Když jsem ho poznala, měl na krku třicet zlatých řetězů a prsty mu kvůli prstenům ani nebyly vidět,“ dodává jeho Hanka. Irza tvrdí, že ho poznamenalo dětství. „Když mi bylo šest, máma s nějakým příbuzným přede mnou podřízli chlápka. Kvůli penězům. Patnáct let seděla v Opavě a já se protloukal všelijak.“ Pořád se mu to vracelo ve snech, a když mu v osmi odoperovali varle kvůli rakovině, myslel, že umře. Vylízal se z toho a neuvěřitelná odolnost mu zůstala dlouhá léta.
Přepadení
„V roce 2007 mě přepadli. Nevím kdo ani proč, našla mě paní, co venčila pejska. V Bohnicích, v potoce, s dírou v hlavě.“ Byl v kómatu, tři měsíce ho drželi v umělém spánku. Přežil. Útok možná souvisel – i když to Indián zpochybňuje – s rokem 2002.
„Policajti tehdy v Šervúdu (pozn. – tak říká galerka parku u hlavního nádraží v Praze) chytali nějaké Albánce a ti na útěku zahodili dvě kila heroinu. Já je našel a rázem ze mě byl král Prahy.“
Okusil ho, ale hlavně rozprodal a neuvěřitelně zbohatl – nakrátko. „Všechno šlo na drogy a automaty, od roku 1987, kdy jsem začal, to bylo tak kolem dvaceti milionů,“ je přesvědčen. Nezůstalo mu nic. „Ale nikdy jsem nepil, ani pivo, ani tvrdé,“ konstatuje, jako by v tom viděl svoji kladnou stránku.
Klientela
Pervitin od Indiána bral kdekdo. Staří feťáci, kteří věděli, do čeho jdou (například Katka, známá z televizního dokumentu režisérky Třeštíkové), studenti i turisté, homosexuální mladíčci k nabrání odvahy před kontaktem s přestárlým klientem, ale i umělci. „Terezu Pergnerovou znám jako své boty, ale taky Davida Kollera ze skupiny Lucie. Prodával jsem jim pravidelně na hlavním nádraží, stejně jako Richardu Müllerovi, když přijel z Bratislavy, a dalším.“ Drogy prý od něj ale brali i někteří policisté. „Neplatili, bylo to takové výpalné,“ směje se Indián. „A ti, co drogy nechtěli, se spokojili pětistovkou za den. A měl jsem klid.“ Když úplatné policisty na »hlaváku« rozehnali, bylo hůř, ale pořád to nějak šlo. „Já si poradil vždycky,“ říká Indián.
Lítost
Ladislav Irza teď mnoha věcí lituje. „Jsem prolezlý nemocemi, odešly mi ledviny, musím chodit na dialýzu, už nic nevydržím,“ popisuje, jak se na něm drogy podepsaly. „Někdy mi připadá, jako když mi to všechno někdo spočítal za ty, kterým jsem zničil život.“ dodává: „Když je člověk mladý, myslí, že to ustojí. Ta krásná euforie po drogách je parádní pocit. Ale končí smrtí, kterou už pomalu cítím. Nestojí to za to.“ S Hankou teď žijí v azylovém domě Armády spásy a chtějí spolu vydržet až do konce. Jaký bude a kdy přijde, neví ani jeden z nich.
zdroj: blesk.cz
