Okupace Československa byla ukázkou slabosti a zbabělosti bolševiků

Ač jsem typickým produktem pražského jara 1968, narodil jsem se už v okupované zemi. Způsob jakým bolševici z Kremlu ukončili pozoruhodný proces humanizace totality v Československu v srpnu 1968 byl jednoznačně důkazem zákeřnosti, slabosti a zloby bolševického režimu. Také to byla v ruském bolševickém podání, pěkná ukázka starého carského imperialismu. Bolševici v oblasti zahraniční politiky na tradici carského imperialismu zdatně navázali. Napomohl jim i Leninův šílený ekonomický systém okopírovaný z válečného, plánovaného hospodářství Německa a Rakouska v období první světové války.

Nesmyslný důraz na zbrojní a těžkou, vojenskou výrobu s potlačením lehkého a spotřebního průmyslu, i v době míru umožňoval zahraniční politice orientovat se na plnění imperiálních cílů. Rozšiřování teritoria ruského impéria o nová dobytá území byl hlavní doktrínou vojenské i zahraniční politiky bolševického státu.

Okupace pobaltských republik a připojení jejich území k Sovětskému svazu, válka s Finskem a obrovské územní ztráty tohoto malého a statečného státu ještě v roce 1939 jsou důkazem arogantní rozpínavosti bolševiků. Stejně jako pozdější ukázka pragmatismu sovětské zahraniční politiky, smlouva s Hitlerovským Německem a následný územní zisk obrovské části Polska. Masakr polských důstojníků v Katyni byl jen potvrzením perverznosti totalitního stalinského režimu. Jednotky NKVD, pohrobci Čeky a předchůdci KGB se na dobytých územích chovaly se stejnou krutostí a arogancí jako později jednotky SS na dobytých územích Sovětského Svazu.


Nacisté ve své nadutosti v roce 1941 propásli historickou šanci na vítězství. Na nedávno Rudou armádou okupovaných územích byly německé jednotky vítány jako osvoboditelé. Kdyby Hitler využil nečekaného spojenectví mohl dostat Stalinova ruského, imperiálního medvěda na lopatky. Také tzv.velké vítězství Rudé armády je přeceňováno. Po nesmyslné Stalinově čistce v důstojnickém sboru Rudé armády zůstal ve vedení těchto vojsk slabý podprůměr důstojníků a generálů.

Rudá armáda sice v posledních necelých dvou letech války vítězila, ale za cenu neuvěřitelných lidských a materiálních ztrát. Byli to vězni z gulagů, kteří v prvním sledu sloužili jako potrava pro nacistická děla a kulomety. Zpět to nešlo, protože tam už byla přehradná palba vlastních sovětských politruků, kteří bez slitování vraždili své vojáky. Způsob jakým Stalin nechal vykrvácet Varšavské povstání byl jen pokračováním imperiální politiky Ruska. Stejně jako chování sovětských vojáků na dobytých územích.

Po bolševickém převratu v Československu to byli sovětští poradci, kteří organizovali státní teror a justiční zločiny. Slabost a zbabělost bolševické tyranie a její příznaky se opakovaly stále častěji. Maďarské události jasně ukázaly hrůznost bolševického režimu. Ukázaly jeho pravou imperiální povahu. Nešlo o žádný socialismus či dokonce komunismus. V Maďarsku byl režim, kde majitele továren jen vystřídali členové politbyra všemocné státostrany, nazván příhodně státní kapitalismus. Rozhodně nešlo o žádnou diktaturu proletariátu. Naopak. Proletariát přišel i o ta poslední sociální práva za která bojoval posledních sto let. A upadl do skutečného otroctví.

Stavba berlínské zdi byla jen dalším důkazem bezradnosti a slabosti bolševického režimu. Okupace Československa jasně ukázala, že tento zrůdný režim nelze zevnitř jakkoliv reformovat. Zbabělé, násilné a naprosto zbytečné obsazení suverénního a je třeba jasně říct, že do té doby naprosto loajálního Československa byla předsmrtná křeč Sovětského Ruska. Dalšími kamínky, které potvrdily smrt bolševické totality byla Helsinská konference a na mi navazující Charta 77 a její obdoby v jiných státech. Zvolení polského papeže. Vznik a činnost prvního nezávislého odborového svazu Solidarita, smrt starců v sovětském politbyru nástup Gorbačova. To už ale bylo na reformy pozdě.

Chtěl bych vyjádřit hlubokou úctu především obětem zbabělé ukázky ruského imperialismu. A vzdát čest i osmi statečným Rusům a Ruskám, kteří po okupaci Československa veřejně na Rudém náměstí odsoudili tento podlý čin vlastní vlády. Věděli, že je vězení za jejich statečný občanský postoj, nemine. Skutečný hrdina je vždy ten, který se sice bojí, ale stejně svůj čin vykoná! A i když tento symbolický protest osmi spravedlivých mužů a žen nevykoupí zločiny okupace, přesto je důkazem existence ruského svědomí, vzdoru a touhy po skutečné svobodě! A inspirací pro současný boj proti dnešní Putinově diktatuře.

autor: Jaroslav Janota

Zase Egypt....co s tím?

Stovky mrtvých, tisíce zraněných na straně podporovatelů svrženého prezidenta Mursího - to je jedna stránka, desítky zapálených křesťanských kostelů - to je další stránka a neschopnost zformulovat jasné stanovisko ať již v EU či USA to je třetí stránka celé té "egyptské patálie".

Jádro pudla - demokracie nefuguje, protože není...

Nemám rád ty názory, že existuje něco jako "nedokonalá demokracie" užívané při obhajobě polodemokratických režimů typu ještě nedávného Mečiarovského Slovenska či včerejšího Egypta, nebo snad soudobých USA. Demokracie zkrátka buď je a nebo není a v Egyptě zkrátka taková demokracie není.

Je iluzorní si myslet, že tím, že někde svrhneme diktátora (ať už Mubaraka nebo Kaddáfího), tak automaticky bude nastolena ideální forma demokracie. Notabene ne v zemích, kde něco jako demokracie nemá absolutně žádnou tradici. To co je pak obvykle po svržení diktátora nastoleno je především "děsnej binec" čili anarchie přerůstající v politicky či v nábožensky motivované násilí, které může v extrémním případě přerůst do občanské války (Lybie, Sýrie). Egypt ale vypadal zpočátku tak nadějně, že se chtělo věřit, že "teď konečně to vyjde", nevyšlo a nemohlo a vyjít.

Zaprvé při demontáži Mubarakovi diktatury se úplně zapomělo na armádu a na demontáž jejího mocenského aparátu. Namísto toho, aby ti, kteří byli zodpovědní za léta útlaku a především za střelbu do demonstrantů byli okamžitě odejiti a souzeni a aby egyptská armáda prošla "demubarakizací" (tak jako si Německo muselo projít denacifikací a východní Německo ještě později dekomunizací), tak se všechny výsady armádě ponechaly. Jistě - nejspíš proto, že by si je bez boje vzít nedala, jenže kdyby se bojovalo tehdy - to jest před Mursím a jeho vrtochy - tak by armáda nemohla tvrdit (jak tvrdí dnes), že se snaží chránit Egypt před islamizací. O tu totiž armádě vůbec nejde.

To oč se v Egyptě hraje jsou výhody armády. Není standartní, že armáda ovláda 40% ekonomiky a už vůbec není standartní, že armáda rozhoduje o tom "kdo u moci bude a kdo ne", ale to druhé je důsledkem prvního. Egyptská armáda si navykla na své výhodné postavení tak, že se ho přirozeně nechce vzdát a nebyla to hrozba "islamizace", ale hrozba toho, že vysocí vojenští představitelé přijdou o své postavení v politice a v ekonomice, která odstartovala tento puč. Ale nejdřív k Mursímu...

...samozřejmě, že Muslimské Bratrstvo je "svérázná organizace", nejde o teroristickou organizaci, ale přesto
její radikální křídlo před lety několik teroristických organizací zformovalo. Ne všichni muslimští bratři však sdílejí tuto cestu, ne všichni (a zejména ne Mursí) sdílejí myšlenku na "zahalování soch faraónů" a podobné ptákoviny. Mursí většinu největších bláznovství znemožnil realizovat ať již kvůli turismu, který - a to si uvědomoval i on - je pro Egypt klíčový, tak i kvůli vztahům s USA (1,3 miliardy dolarů ročně finanční pomoci) a EU (největší blízká ekonomika). Mursí vyhořel na tom, na čem vyhořet musel - na neutěšené ekonomické situace, která představuje nejhorší část Mubarakova dědictví a na tom, že jeho image - i přes to, že se snažil udržet situaci "v rámci mezí" - soustavně ničila média ať už ta světová, tak už ta domácí. Ano pokusil se posílit své pravomoce - to je pravda, ale činil tak legální cestou a to posílení nešlo za rámec "prezidentské republiky". O žádnou Mursího diktaturu nešlo, o tu by mohlo jít jen v případě, že by měl pod kontrolou armádu či by disponoval nějakým druhem "lidových milicí". Ani jedno neměl a ani o jedno neusiloval (dokažte mi opak!). Mursí byl zkrátka spíše obětí než příčinou současného stavu. Sice nepopírám, že radikální křídlo Muslimského bratrstva existuje (i v KSČ byli vedle lidí jako Bilak a Indra lidé Dubčekova typu, kteří chtěli razit umírněnější cestu - ostatně umírnění a radikálové jsou v KAŽDÉM HNUTÍ všude na světě, dokonce byli i mezi nacisty (viz bratři Strasserovi neboli "levicová odnož NSDAP" i když připouštím, že toto srovnání zrovna kulhá)). Mursí čelil neřešitelným problémům v nesmírně složité situaci a pochybuji, že by kdokoliv dokázal situaci zvládnout tak, aby se nedělo to co se nyní děje, nebo se nedělo ještě něco horšího. Mursí mohl hrotit vztah s Izraelem a hrát na arabský nacionalismus či islámský antisemitismus - ani jedno v praktické rovině nedělal. Klíčovou mírovou smlouvu nevypověděl, turismus za něj fungoval dál a žádné obavy turisté mít nemuseli, stejně tak neuzavřel Suezský průplav ani nevymyslel jinou hrůzu. Mursí v podstatě nic zlého neudělal, pouze se pokusil vyzískat pro civilní vládu a prezidenta více pravomocí, aby mohl rozháraný Egypt řídit a reformovat... a v ten moment se pochopitelně ozvala armáda.

Vojenská junta - nejhorší z možných řešení...

Protesty proti Mursímu byly, ale dneska už nikdo nespočítá kolik % Egypťanů bylo proti Mursímu, a kolik pro. Chvíli to vypadalo jako by proti němu byl celý Egypt, ale dnes to zase začíná vypadat, že po masakru muslimských bratří bude celý Egypt proti Sisímu a na straně Mursího. Žádné hodnověrné čísla každopádně nemáme a všechno co je o podpoře toho či onoho (Mursí x Sisí) řečeno jsou jen dohady.

To co proběhlo v Egyptě je ovšem nutné nazvat minimálně pravým jménem - šlo o vojenský převrat, či-li prachsprostý puč. Nešlo o žádné "odstavení od moci" či o "ochranu kohokoliv pro cokoliv" (vyjma armády pro vlastní moc), tyhle puče v muslimských zemích proti zvoleným vládám nejsou ostatně nic nového a všechny jsou "jak přes kopírák". Armády se drží svých koryt a žádná "lidem zvolená vláda" nemá v očích generálů co vládnout, od toho jsou tady přeci po léta oni sami. Dělo se to v Turecko (současný premiér Erdogan ihned po volbách, které vyhrál vyměnil prakticky celé armádní vedení a co šlo pozatýkal pro korupci, protože jinak by patrně následoval Mursího či spíše ho předešel), děje se to v Saúdské Arábii, kde dobře placená a politickými posty uplácená armáda drží u moci nejhoršího tyrana celého Blízkého východu krále Abdulláha (vůbec není divu, že vystupuje veřejně na podporu egyptské armády, když doma je u moci držen též jen pomocí bajonetů vlastní armády) a dělo se to i jinde. Kdo chce, tak si to zjistí - na internetu se to dá dohledat bez problému. I iránský šáh Páhlaví se u moci držel jako klíště pomocí armády a tak dlouho střílel do vlastních lidí, až výsledkem byla radikalizace iránské společnosti a vítězství ajjatoláha Chomejního, který by nebyl býval vyhrál, kdyby ho zaprvé Francouzi nevypustili do Iránu (aby naštvali Brity pod které jinak Irán historicky spadal) a kdyby zadruhé nedělal iránský šáh všechno proto, aby situaci dohnal do těch konců do jakých se nakonec dostala. Tak to zkrátka bylo, je a bohužel asi i bude. V tomto jsem skeptik.

V Egyptě se po desetiletí hýčkaná armáda dostala do situace, kdy cítila, že by snad mohla být odstavena od moci (což je jeden z předpokladů fungování demokracie mimochodem) a tak zasáhla a velice záhy ukázala svou pravou tvář. Tvář hrdlořezů a vrahů - protože taková armáda, která se dostane k neomezené moci zkrátka je. Vojenská junta nevyřeší žádný z egyptských problémů a nikdy nezíská od Egypťanů uznání. Dokonce jí jen málokdo věří, že se chce u moci držet jen dočasně... možná oficiálně, ale i kdyby byla zvolena demokratická a ne-islámská vláda, tak by si armáda snažila svou moc zachovat ať to stojí co to stojí. Vždyť ovládá půl egyptské ekonomiky a je takovým státem ve státě! A to taky není novinka - vzpomeňme na sovětskou NKVD či KGB, také měly vojska, kontrolu nad ekonomikou a jaká zvěrstva se děla! Nebo na SS ve Třetí Říši, které si dokonce zřídili "velkoobchodní pobočku" v podobě nucených otrockých prací a koncentračních (pracovně-vyhlazovacích) táborů. Nebyly to jen miliony mrtvých, ale také miliardy "vyrejžovaných" říšských marek a zlato, které skončilo bůhvíkde (často zmiňuje Švýcarsko, ale není to jen to). A egyptská armáda není vyjimkou. Jde jen a zase a pouze o peníze a moc, o nic jiného. A pro ty peníze a moc jsou ochotni střílet za bílého dne na neozbrojené demonstranty (i kdyby tam někdo z nich tu zbraň měl - což je u tak velkého davu možné - tak proti tomu co nasadila egyptská armáda je to nic).

Quo vadis Egypte?

Nakonec jsou tu dnes jen dvě možnosti. Buď vyhraje armáda - která nemá u moci co dělat v žádné demokratické společnosti, nebo vyhraje "lid" a to bez ohledu na to, zda půjde o Muslimské bratrstvo, nebo jinou frakci. Armáda už ukázala, že neváhá do lidí střílet, "lid" ukázal, že i přes to do sebe nechá střílet i nadále a bude proti tomu demonstrovat. Situace eskaluje a Al-Kájda a skuteční teroristé (Muslimské Bratrstvo je i přes své vrtochy stále jen slabý čajíček oproti tomu co je Talibán a ten je též jen odvarem toho co je Al-Kájda a skuteční teroristé) už začínají sbírat dobrovolníky. Každý masakr nažene jen víc a víc Egypťanů do náruče teroristů - těch opravdových - a výsledkem budou dlouholetá jatka, za které ponese odpovědnost armáda, která je odstartovala - to je jedna možnost. Druhá je pak ta, že přijde nějaký zvrat (atentát na Sisího, nebo rozštěpení armády - vyloučit se nedá bezpečně nic) a nebo opravdu proběhnou po nějaké době volby. A v nich ZASE vyhrají odpůrci armády - ať již spíše-demokratičtí či spíše-islamičtí (v Egyptě nejsou čistí islamisté a čistí demokraté, proto tam dávám to "spíše") a ZASE bude problém a tak pořád dokola, dokud armáda konečně nevyklidí pozice a neumožní vzniknout demokracii ať již takového či onakého zabaverní (nevidím jediný důvod, proč by v muslimské zemi, nemohla být demokracie s jistou mírou vlivu práva šaríja (neříkám s totální dominancí šárije ve fundamentalistickém střihu), když u nás jsou zase demokracie v Evropě pod určitou mírou křesťanských hodnot).

A na závěr - těm kteří dnes tak halasně chválí egyptskou armádu za to, že střílí do demonstrantů a "chrání zemi před islamismem" vzkazuji jediné:

- tohle dělali soudruzi z SSSR taky (NKVD/KGB i se svými soukromými armádami)

- tohle dělali nacisté v Reichu taky (SS, RSHA, SD, Gestapo...)

- tohle dělal Pinochet v Chile, Franco ve Španělsku či Páhlaví v Iránu

- tohle dělal Che Guevara a Castro na Kubě, tohle dělá Kim Čong Un v KLDR

- tohle dělali (v menší míře) i naši soudruzi v ČSSR se svými "Vojsky ministerstva vnitra" atd...

...všichni tihle měli či mají v rukou armády napojené na ekonomické a politické výhody daného prostředí a já se Vás tímto ptám:

"To opravdu chcete takovéto postupy, když známe dobře jejich konce obhajovat?"